Naše mysl funguje na principech duality. Dva hraniční body hodnocení čehokoli. Dobré, nebo špatné.

Záměrem naší mysli není spokojený a harmonický život, neboť pak by naše mysl neměla práci a přestala by mít v našem životě klíčovou důležitost.

Když si umožníme uvidět tuto skutečnost, vše se nám začne jevit v novém světle, až řekněme v paradoxu. Pokud totiž toužíme po tom žít radostně a spokojeně, musíme přijmout fakt, že tím současně objednáváme období smutku a nespokojenosti. Jedině tak může fungovat v tomto duálním světě rovnováha a jedině tak rozpoznáme dobro a zlo. Pokud by se obě polohy nestřídaly, naše spokojenost by se časem sama od sebe změnila v nespokojenost.

Sami to dobře známe. Proč to, co stačilo ještě nedávno ke štěstí a spokojenosti, je najednou normální a běžné, a nejsme schopni se z toho již radovat. Je to proto, že naše mysl potřebuje stále nové výzvy a pocity nedostatku.

Naše mysl je totiž jako softwarový program, který stále vyhodnocuje a porovnává ve snaze uchránit nás před věcmi, které už kdysi dávno vyhodnotil jako nebezpečné. Ať už jako fyzické ublížení, ale především emoční bolest. Ale je to skutečně ochrana? Nezískává tak ve skutečnosti vládu nad naším životem strach?

V dualitě jde o neustálý souboj mezi dobrem a zlem, a z tohoto pohledu - pokud se v životě spoléháme výhradně na mysl, nelze dosáhnout dlouhodobě vnitřního klidu a spokojenosti.

Mysl je výborný sluha, ale špatný pán. Poznání, že my nejsme naše mysl, se může zdát přinejmenším podivné, ale dává nám prostor pro nový úhel pohledu na celý náš život i na smysl naší existence. Toto poznání nám může umožnit život z hlubších úrovní vědomí, kde dualita, hodnocení, rozlišování, nebo jakýkoli záměr neexistuje. Což je stav bytí, který nás může učinit spokojenějšími a svobodnějšími bytostmi za jakýchkoli podmínek.